Druhé z plánovaných šesti setkání krajkářek ze šesti zemí (Česká republika, Rakousko, Itálie, Německo, Francie a Španělsko) v rámci programu Erasmus+ (projekt Bobbin Lacee) se uskutečnilo v posledním červencovém týdnu ve starobylém italském městečku Scanno.
Scanno leží poměrně vysoko v horách, asi 150 km od Říma. V jeho blízkosti se nachází překrásné jezero s průzračně čistou vodou Lago di Scanno. V okolí byly v minulosti k dispozici bohaté zdroje vody, což umožňovalo chov značného počtu hospodářských zvířat, zejména ovcí. Základem bohatství městečka se tedy stalo pastevectví. Svědčí o tom řada dochovaných starobylých domů v jeho centru a také nebývale vysoký počet kostelů – devět jich stojí uvnitř hradeb, dalších pět vně. Ve městě sídlila řada významných církevních hodnostářů a vysoký počet duchovních zde obstarával kromě jiného také výuku dětí. Zároveň se sem za pastoračními službami sjíždělo množství poutníků z blízkého i dalekého okolí.
Scanno leží v tektonicky aktivní oblasti a v minulosti bylo mnohokrát zasaženo zemětřesením, nicméně díky promyšlenému způsobu výstavby do zpevněných bloků dosud neutrpělo žádné vážnější škody, na rozdíl od nedalekého města L’Aquila, které bylo zemětřesením v roce 2009 poničeno téměř fatálně. Majitelé budov ve Scannu, pastýři, trávili větší část roku se svými stády na horských pastvinách, tudíž veškerou správu města, údržbu, opravy, péči o domácnosti, o děti, o hospodářské zvířectvo a podobně se musely postarat jejich ženy.
K paličkování krajek se dostaly prostřednictvím manželek zedníků z Milána, kteří byli do Scanna pozváni, aby provedli nutné opravy a přestavby. Paličkování se zde uchytilo a stalo se místním tradičním řemeslem. Krajky se staly součástí místních lidových krojů, které se zde nosí dodnes – i já jsem měla to štěstí, že jsem při toulkách křivolakými uličkami Scanna narazila na maminku s holčičkou v krojích. Místní kroj prošel samozřejmě určitým vývojem, v dnešní podobě ho zdobí zejména ručně paličkovaný bílý límeček a za povšimnutí stojí také nápadné knoflíky – gombíky. Viděla jsem několik různých límečků, zřejmě tedy používají několik různých vzorů. Zaujme také čepec, ze kterého vzadu vychází několik tlustých kroucených šňůr. Nevím přesně, jak jsou vedené, připevněné a ukončené, čepec jsem viděla vždy jen nasazený na hlavě. Nicméně na starých fotografiích z místa jsem objevila postavy žen v těchto krojích, s velkými baňatými džbány na hlavách, resp. na čepcích – takové obrázky jsem si dosud spojovala pouze s Afrikou. Nevím, zda nosily vodu, nebo mléko – v úvahu vlastně připadá obojí.
Městečko samo o sobě je značně fotogenické. Působila zde řada světoznámých malířů, fotografů a novinářů, kteří na svých plátnech a fotografiích zachytili právě i ženy v krojích. Některé z těchto fotografií byly v USA dokonce prodány za astronomické částky.
Ani já jsem neodolala a vyfotila jsem si celou řadu romantických zákoutí. Fotografie si můžete prohlédnout zde.
Tradiční krajky ze Scanna jsme mohli obdivovat na výstavě v místní radnici. Jedná se ponejvíce o dečky, pokrývky, kapesníčky, vsadky do ubrusů, oděvů či ložního prádla, v bílé nebo krémové barvě. Fotografie nejsou kdovíjak kvalitní, protože se mi ve vitrínách odrážela stropní svítidla, přesto jsem neodolala a o fotografie se podělím.
Fotografie z výstavy najdete zde.
Nejčastěji jsou to krajky páskové, bohatě prokládané výplněmi. Pásky bývají úzké, ze šesti párů. Nejčastěji je tvoří pláténko píchané na hladko (za druhý pár), ale viděla jsem i verze z polohodu či mřížky a také píchané na očka. Výplně jsou nejčastěji tvořené řetízky a mouchami (také trojúhelníkovými) a mnohdy jsou navržené tak, aby se daly upaličkovat jen se dvěma páry. Pokud mohu soudit podle několika podušek s rozpaličkovanými krajkami, které byly součástí výstavy, paličkuje se na herduli válcového tvaru, spíše větší než malé, paličky jsou spíše podlouhlé, štíhlé (ale bez pláštíků) a vzory jsou nakreslené podobně jako u nás – víceméně jen obrysy pásků a naznačená výplň. Není přesně určeno, kam píchnout, a barevné kódování se rovněž nepoužívá. Postupují tedy zřejmě do značné míry podobně jako my. Je zde však několik typických prvků, kterými se místní krajky odlišují, a s těmi jsme se právě potýkali při společném paličkování.
Obě skupiny – studenti a učitelé – paličkovaly nakonec společně v jedné velké místnosti místní mateřské školy. Studenti dostali k vypracování oválný motivek a učitelé čtvercový. Vlevo je vzorová krajka upaličkovaná paní učitelkou, vpravo kousek, který jsem upaličkovala já.
V zásobě měly italské lektorky ještě další vzor pro každou skupinu, ale na ten nakonec už nedošlo. Věnovalo se nám střídavě asi osm italských učitelek, které nás postupně obcházely, pomáhaly nám, radily a případně korigovaly naši práci. Někdy bylo nutné se domlouvat „rukama nohama“, jak se říká, protože ne všechny zvládaly angličtinu, ale nakonec se vždycky všechno podařilo nějak vykomunikovat. Zato jsme se naučili několik základních krajkářských termínů v italštině, což jistě není k zahození. Také jsme zaznamenali, že zřejmě ani pro krajky ze Scanna neexistují úplně jednotná pravidla, protože zatímco jedna paní učitelka určitý postup schválila a pochválila, další vyžadovala postup jiný. Přestože se v Itálii barevné kódování normálně nepoužívá a přestože u páskových krajek vlastně ani nedává moc velký smysl ho používat, pokusily se uplatnit to, co se naučily na předchozím setkání ve Vídni, a výkresy s barevným kódováním pro nás připravily. U některých detailů to mně osobně pomohlo, u jiných mě to spíše zmátlo. Moje práce je tedy taková neučesaná, nejednotná – začala jsem, jak umím a jak jsem pochopila z výkresů, ale často jsem po zásahu paní učitelky i v rámci jednoho motivu musela pokračovat jinak.
Například mě překvapil způsob, jakým se tvoří růžice z lístečků – normálně bych si asi upaličkovala pěkný rovný a pravidelně napíchaný pásek kolem dokola, ten bych spojila a dva z použitých párů páry bych poté znovu použila k vytvoření středové růžice z lístků. Nebo bych lístky paličkovala už zároveň s páskem, ale zpátky bych se vracela po jejich rubu dalším lístkem nebo řetízkem, tak abych se dostala zpět do výchozího bodu, odkud by pásek pokračoval. Zde jsem musela paličkovat lístky současně s páskem, ale tak, aby ležely dvě vedle sebe. Další komplikací, kterou jsem vlastně pochopila až později, je skutečnost, že motiv v rámečku tvoří osmiúhelník (rozdělení na osminy je poměrně pravidelné a dobře patrné), zatímco růžice ve středu je u krajky upaličkované paní učitelkou tvořena šesti páry lístků. Vsadit šest opakování čehokoliv do osmiúhelníkového tvaru není úplně snadné, není tedy divu, že se mi jen těžko dařilo vypozorovat nějakou pravidelnost, mezi dvojicemi lístků jsem píchala tu jednou, tu dvakrát a dokonce i třikrát, prostě tak, jak to vyšlo (viz nákres níže vlevo a fotografie níže vpravo, červené šipky) a těch dvojic lístků mi tam nakonec vzniklo stejně osm, a ne šest. Předloha vykazuje tytéž nepravidelnosti a podvinek byl nakreslený tak, že se nebylo čeho chytit.
Při paličkování párů lístků se ve výchozím bodu a při návratu zřejmě nezapichuje špendlík – v pásku tak vznikne dírka, která je prý právě pro krajku Scanno typická (viz fotografie výše a nákres níže, zelené kroužky). Já jsem si samozřejmě pro jistotu špendlík píchla, a protože se krajka nakonec dokonce ani nenapařila žehličkou, o tužení ani nemluvě, pásek se mi zdeformoval tak, že se mi vůbec nelíbí (viz foto níže, červené šipky).
Kromě toho jsem u středové růžice nesprávným způsobem pospojovala střed – správně jsem si tam měla vytvořit očka kolem špendlíků a připojovat do nich, já jsem ale podebrala háčkem oba páry najednou. Střed mám tedy takový hladký, ale ke správnému řešení jsem došla až u další růžice (viz foto níže vpravo).
Podobně při paličkování druhého „patra“, tedy dvojic much po vnějším obvodu prvního pásku bych bývala připojovala vždy dvakrát, jakoby za obě „nožičky“ (viz nákres níže vlevo, modré šipky), paní učitelka mi ale předvedla připojování za krajový pár – což podle mě také deformuje pásek (viz fotografie níže vpravo). Komplikované bylo také paličkování růžic z much ve všech rozích, protože polovina z nich vycházela ze spodního pásku a druhá polovina z horního. Nepodařilo se mi získat jednotný názor na to, kdy obě poloviny růžice spojit k sobě. Jako nejpraktičtější se mi to jevilo při paličkování výplně, ale zaznamenala jsem mezi ostatními i jiné postupy.
Čtyři výplně mezi růžicemi v rozích se paličkují se dvěma páry v jednom tahu, cik-cak dolů, řadou much nahoru a pak cik-cak dolů. Místní zřejmě připojují každou mouchu zvlášť, já jsem spojovala obojí současně až při posledním průchodu (a tento postup vyvolal celkem pozdvižení) (fotografie níže vlevo, zelené šipky). S výsledkem nicméně byly paní učitelky spokojené, neboť jsem pochopila, že mi kolem špendlíku musí vzniknout větší dírka (kterou nazývají buchetto) – té se docílí dvojím natočením na vnější straně a jedním natočením na vnitřní straně (fotografie níže vlevo, červené šipky). Při připojování se točí připojovaný pár jednou před připojením, jednou po připojení, a jednou se točí i druhý pár řetízku. Výplň v posledním „patře“ krajky se paličkuje se šesti páry a zřejmě se na začátku ani na konci much nepíchají špendlíky (já jsem je samozřejmě píchala) (fotografie níže vpravo, červené šipky).
Zarazily mě dvě věci – každá z těchto celkem osmi výplní se začíná a ukončuje zvlášť. Přitom by nebyl problém převést ty dva páry přes roh zadem řetízkem, je tam vzdálenost všeho všudy asi 1,5 cm, i u posledního patra se šesti páry by se to jistě dalo nějak vyřešit, nebo zkrátka přizpůsobit vzor (viz fotografie níže vlevo, konec = červená šipka, začátek = zelená šipka). Na můj vkus zbytečně mnoho uzlíků. A navíc uzlíků na viditelných místech – pásky jsme museli začínat uprostřed, mimo navazující linie, takže pak nebylo možné páry někam převést nebo je znovu použít (viz fotografie níže vpravo, červená šipka). Zřejmě to ale ve Scannu zkrátka tradičně takto dělají.
Krajku jsem nakonec dokončila jako první, ovšem s jen asi pětiminutovým „náskokem“ před kolegyní Ingrid z Rakouska. Paličky jsme pak slavnostně odstřihly zároveň. Závěrečné okamžiky si můžete prohlédnout na tomto videu.
Další fotografie ze společného paličkování najdete zde.
Ve Scannu jsme ale objevily také velmi moderní a atraktivní podobu krajek – ty byly upaličkované z metalických nití a zasazené do rámečků ze stříbra (nebo možná i ze zlata) a prodávaly se v klasických klenotnictvích. Takovéto filigránské šperky moc hezky vypadají, ale díky kovovému rámečku také mají potřebnou hmotnost, takže na závěsu nepoletují, naopak pěkně visí, nedeformují se a jsou i chráněné.
Krámků, ve kterých se daly šperky tohoto typu a také klasické krajky koupit, jsme ve městečku našly několik.
Za těch několik dní jsme se toho naučili opravdu mnoho a vše, co jsme viděli, si budeme ještě dlouho rovnat v hlavách a zpracovávat. Pobyt jsme si zpestřili hromadným výletem do města L’Aquila, které se stále ještě vzpamatovává z následků ničivého zemětřesení. V tamějším muzeu jsme měly možnost zhlédnout několik typů místních krajek.
Některé z nás se vypravily také lanovkou ke kapličce ve výšce 1 615 metrů nad mořem a za příjemným osvěžením v jezeře Lago di Scanno.
Nezbývá než upřímně poděkovat za obrovský kus práce všem, kdo toto setkání umožnili a zorganizovali a začít se připravovat na další, které se uskuteční v lednu 2020 v Praze.
Článek o tomto setkání jsem publikovala v časopise Krajka 3,4/2019.