V letech 1983 až 1987, tedy v páté až osmé třídě ZŠ, jsem odpoledne dvakrát nebo i třikrát v týdnu navštěvovala krajkářskou školu ve Vamberku. Výuku vedly paní učitelky Bartáková a Murčová a učebny jsme měli v nejvyšším patře budovy (tehdejšího i dnešního) Muzea krajky ve Vamberku. Uvedené foto jsem pořídila v říjnu 2018 – budova mezitím prošla rozsáhlou rekonstrukcí.
Krajkářská škola funguje ve Vamberku i dnes, nicméně se přesunula do Kubiasovy vily v Tyršově ulici.
Více informací o činnosti školy najdete na její stránce.
Během své docházky do krajkářské školy jsem se naučila základy paličkování – ale ty úplně první kousky jsem si bohužel neschovala. Učili jsme se postupně pláténko, polohod a další techniky. Nacvičovat jsme je museli vždy tak dlouho, dokud paní učitelka neuznala, že už je naše dílo natolik přijatelné, abychom mohli přejít na další vzoreček. Někdy stačilo 15 až 20 centimetrů, jindy to bylo třeba i více než půl metru.
Pak přišly na řadu okolky ke kapesníčkům a drobné dečky. Mezi žákyněmi se šuškalo, že to jsou povinné práce, které se upaličkovat musí a které se posílají někam ke kontrole (asi do Prahy). Nikdo se ale neobtěžoval nám cokoliv oficiálně sdělit…
Po upaličkování těchto povinných kousků jsme si jakoby mohli vybrat, co budeme paličkovat dále. Píšu záměrně „jakoby“ – ve skutečnosti jsme to ale dostali spíše příkazem, protože vybírat nebylo vlastně z čeho. V podkrovní komůrce, která sloužila tak trochu jako kabinet, sklad, sborovna, kancelář atd., sice měly paní učitelky uschovaný obrovský arzenál vzorů na paličkování, ale nikdy nám je neukazovaly; do této místnosti jsme v podstatě ani nesměli vstupovat. Když už člověk dostal na výběr, pak nanejvýš tak mezi dvěma vzory. K nějakému kreslení, navrhování nebo vůbec přemýšlení jsme rozhodně motivováni nebyli. Píšu „nebyli“, protože s námi na paličkování chodil i jeden chlapec.
Na jednu stranu jsem moc ráda, že jsem do krajkářské školy mohla chodit, protože ty základy jsem se tam opravdu naučila, ale zároveň mi bylo už na samém začátku sděleno, že tam nejsem vítána a že tam jen zabírám místo – protože mě to prý může naučit mamka doma… Nebýt toho, že mě na první lekci doprovodila teta Novotná (tedy paní Vlasta Novotná, dlouholetá učitelka paličkování mj. v Potštejně) a osobně mě tam „předala“, možná bych se tehdy byla opravdu nechala poslat domů. A všechno by bylo jinak…
Nikomu nic nevyčítám, jenom jsem ráda, že snad jsou tyhle časy pryč…
Po upaličkování povinných prací a několika dalších kousků, které už také nemám, jsem začala paličkovat něco, čemu jsme říkali Vzorník. Bylo to několik desítek vzorečků dlouhých asi 18 centimetrů, které měly být později zapaspartovány a popsány – aby člověku zůstalo něco na památku, k čemu by se později mohl vrátit. Já jsem ale těch několik posledních dokončit nestihla a k zapaspartování už nedošlo. I přesto je dnes hezké se podívat na něco, co jsem dělala před více než 35 lety.
Další fotografie si můžete prohlédnout zde.